Velcí psi, velká láska - můj život s psími obry

Jmenuju se Markéta, je mi 48 let, a ačkoliv nejsem profesionální chovatelka se stanicí plnou psů, mám za sebou dvacet let zkušeností s těmi největšími psími plemeny. Momentálně sdílím domácnost s Brunem, sedmiletým kavkazským pasteveckým psem, a Sárou, čtyřletou dogou. Předtím jsem měla dva novofundlanďáky, bulmastifa a rotvajlera. Velcí psi jsou můj život – jen jsem nikdy necítila potřebu mít jich víc než dva najednou. I tak jich mám doma přes 130 kilo, což mi přijde jako docela slušná váha. Ani jeden sice není úplně největší pes na světě, ale nemají k tomu daleko.

Život se dvěma obry – každodenní realita

S velkými psy je život jiný, to vám řekne každý, kdo nějakého má. Ale mít dva obří psy, kteří žijí s vámi v běžném rodinném domě, to je teprve zážitek. Třeba obyčejné vstávání ráno. Když se probudíte a na vaší posteli leží 75kilový chlupáč, který se rozhodl, že si v noci přilehne (ano, Bruno občas ignoruje svůj pelech a přijde za mnou), začíná den docela zajímavě. Pokusit se vyprostit bez buzení psa, který je těžší než vy, to je ranní rozcvička hodná olympiády.

Tip: Téměř všechna plemena psů a jejich charakteristiky najdete na beez.cz.

Pak je tu krmení. Můj kavkazák sežere kilo a půl krmiva denně, doga asi o půl kila méně. To znamená, že měsíčně nakupuju až 60 kilo granulí. Kurýr ze zverimexu už mě nezvoní, prostě nechá paletu před domem a napíše mi esemesku ve stylu "Zase jste vykoupila půl skladu, tak to máte u dveří". Pytel granulí vážící 15 kilo je můj běžný nákup a musím přiznat, že trénink s činkami už nepotřebuju – stačí, když tahám ty pytle ze supermarketu na pravidelné bázi.

"Když mi někdo řekne, že jeho pes žere moc, zeptám se kolik kilo krmiva kupuje měsíčně. Pokud řekne méně než 50, jen se usměju."

Venčení? To je kapitola sama pro sebe. Nejsem žádná drobná žena, ale když se Sára rozhodne pronásledovat zajíce, mám na výběr buď pustit vodítko, nebo absolvovat rychlokurz létání za psem. Jednou jsem letěla dobrých pět metrů, než jsem pustila, a ještě týden jsem měla odřená kolena. Od té doby Sáru venčím jen na speciálním postroji a vodítku s tlumičem. Bruno je naštěstí klidnější a důstojnější, ten by se za zajícem nehnal. Jemu stačí, že zajíc ví, že on tady je – to mu dává dostatečný pocit nadřazenosti.

Zdraví velkých psů – co mi nikdo neřekl

Když jsem si pořizovala svého prvního velkého psa – novofundlanďáka Maxe – nikdo mě nevaroval, jak zrádné může být zdraví těchto obrů. Prevence je u velkých plemen naprostý základ, bez toho se neobejdete. Pravidelné kontroly kyčlí, loktů, očí, pravidelné odčervení, kvalitní krmivo... to všechno stojí hodně peněz, ale bez toho to prostě nejde.

Moje doga Sára měla ve dvou letech problémy se srdcem. Utratila jsem desetitisíce za vyšetření a léčbu, ale nelituju jediné koruny. To, co mě ale mrzí, je, že jsem si nevybrala chovatele pečlivěji. Dnes už vím, že je třeba vidět oba rodiče, znát jejich zdravotní historii, zkontrolovat všechny zdravotní testy. U velkých plemen není prostor pro kompromisy v tomto směru.

Bruno je ukázkový příklad toho, jak vypadá velký pes z kvalitního chovu. V sedmi letech nemá jediný zdravotní problém, běhá jako dvouletý a veterinářka mi pokaždé říká, že takového seniora by chtěla vidět častěji. Jenže při pořizování jsem jezdila až na Slovensko, osobně jsem potkala čtyři generace předků a chovatele jsem "lustrovala" jako FBI. Vyplatilo se to.

"Kamarádka si pořídila mastifa z množírny, protože byl o polovinu levnější než od prověřeného chovatele. V pěti letech měl tak špatné kyčle, že ho museli uspat. Nakonec ji stál nejen peníze, ale i spoustu bolesti."

Moji obři – dva různé světy

Bruno, můj kavkazský pastevecký pes, je přesně tím, čím by měl být – sebevědomý, klidný strážce teritoria. Vážící 75 kilo je to doslova medvěd v psí podobě. Hustá srst, mohutná hlava a výraz, který jasně říká "tohle je moje teritorium". Na procházkách ho pravidelně fotí turisti, kteří ho považují za nějaké exotické zvíře. Jednou mi dokonce japonská turistka nabízela peníze, jestli by se s ním mohla vyfotit!

Bruno je ale zároveň neuvěřitelně jemný k rodině. Když přijdou vnoučata mé sestry, chová se k nim, jako by byli ze skla. Lehne si a nechá je, aby po něm lezly jako po živém koberci. Samozřejmě vždycky pod dohledem, ale jeho trpělivost je ohromující. To stejné ale neplatí pro cizí lidi – ty si drží na distanc a jednoznačně jim dává najevo, že vstup na jeho území je podmíněn mým souhlasem.

Sára, moje doga, je pravý opak. Elegantní, štíhlá aristokratka vážící "jen" 58 kilo, která miluje každého člověka i psa na potkání. Nikdy jsem neměla společenštějšího psa. Když jdeme na procházku, musím počítat s tím, že každých deset metrů se musíme zastavit, aby se mohla s někým pozdravit. Její velikost někdy lidi děsí, ale stačí, aby jednou zavrtěla ocasem a všichni vidí, jaká je to dobračka.

Dogy mají bohužel kratší život než jiná plemena a já si to dobře uvědomuju. Proto se snažím Sáře dopřát co nejvíc radostí – včetně cestování. Ano, cestuju s dogou, a věřte mi, že není nic zábavnějšího než pohled recepčního v hotelu, když vidí, že ten "kůň" v autě je můj pes a bude spát se mnou na pokoji. Naštěstí máme už své oblíbené hotely, kde nás znají a vítají – většinou s poznámkou "pokoj v přízemí, ten největší, jako vždycky".

Výcvik a výchova velkých psů – moje zkušenosti

Za těch dvacet let s velkými psy jsem pochopila jednu věc – výcvik musí začít první den a nikdy nesmí skončit. Ne ve smyslu drilu, ale ve smyslu nastavení pravidel a jejich dodržování. Když si pořídíte čivavu a neuděláte z ní poslušného psa, máte nepříjemnost. Když totéž uděláte s kavkazákem nebo dogou, můžete mít problém vážící 70+ kilo.

S Brunem jsem od štěněte pracovala na tom, aby respektoval hranice – nepřekážet v průchodu, nevrhat se na hosty, nežebrat u stolu. Základem není křičet nebo trestat, ale být neuvěřitelně důsledná. Bruno nikdy nedostal pamlsek u stolu, nikdy nesměl na gauč bez pozvání a vždycky musel počkat, než ho pozvu dovnitř. Výsledkem je pes, který přesně ví, co může a co ne, a respektuje to.

"Můj táta byl vždycky skeptický k velkým psům. Když poprvé viděl Bruna, položil mi věčnou otázku: 'A co když tě napadne?' Odpověděla jsem jednoduše: 'A proč by to dělal? Je to jako se ptát, co když tě napadne tvoje dítě.'"

Se Sárou byl výcvik trochu jiný. Dogy jsou citlivější a majestátnější. Potřebují jemnější přístup, ale stejnou důslednost. Přidala jsem také více socializace – setkávání s jinými psy, lidmi, jízdu výtahem, návštěvy různých prostředí. Dobře socializovaná doga je radost, špatně socializovaná může být plachá nebo naopak příliš dominantní.

Co vás stojí život s velkými psy

Pokud uvažujete o pořízení velkého psa, asi vás zajímá, kolik to vlastně stojí. Budu k vám upřímná:

1. Krmivo – U mých dvou psů je to zhruba 4-5 tisíc měsíčně za kvalitní granule. Když jim občas dopřeju syrové maso nebo speciální pamlsky, může to být i víc.

2. Veterina – Běžná prevence vychází na 5-7 tisíc ročně na psa. Když přijde nějaký zdravotní problém, snadno se dostanete na desetitisíce. Jen odstranění zubního kamene u Bruna stálo přes 4 tisíce (kvůli množství anestezie pro tak velkého psa).

3. Vybavení – Pelíšek pro 75kilového psa není levná záležitost. Kvalitní obojky, vodítka, transportní boxy – to všechno musí být extra silné a odolné. A misky? Ty kupuju v hospodářských potřebách, běžné "psí" misky Bruno převrací nosem jako pírko.

4. Úprava domácnosti – Musela jsem přizpůsobit kus svého domu psům. Vytvořit jim prostor, kde mohou odpočívat, posílit ploty na zahradě, instalovat bytelnější dveře.

Proč už bych nikdy neměnila

I přes všechny výzvy, náklady a občasné nepohodlí bych už neměnila. Život s velkými psy má totiž i své nesporné výhody:

Bezpečí – Od té doby, co mám Bruna, se nemusím bát chodit večer sama venčit. Jednou mě oslovili dva podnapilí muži, ale stačilo, aby Bruno tiše zavrčel, a byli pryč rychleji, než stačili dopít.

Tepelný komfort – Možná to zní zvláštně, ale v zimě není lepší zahřívač než 75kilový chlupatý pes, který se rozhodne ležet u vašich nohou. Ušetřím za topení!

Respekt sousedů – Nikdo si nedovolí hádat se se ženou, které z auta vystoupí kavkazák a doga. Moji sousedé jsou díky tomu vždycky extrémně zdvořilí, což mi vyhovuje.

A především – bezmezná láska a oddanost, kterou vám velký pes dokáže dát, je něco nepopsatelného. Ti moji dva jsou jako moje stínová ochranka – jeden z nich je vždycky se mnou, ať jdu kamkoliv po domě. Když jsem byla nemocná s chřipkou, Bruno ležel vedle postele tři dny a nehnul se, dokud mi nebylo lépe.

"Když jsem si zlomila nohu, Bruno změnil chování. Najednou začal chodit pomalu vedle mých berlí, jako by věděl, že potřebuju pomoc s rovnováhou. Veterinář říkal, že to je projev ochranářského instinktu. Já říkám, že to je projev lásky."

Závěr – velcí psi, velká odpovědnost, ještě větší láska

Pokud uvažujete o pořízení velkého plemene, vězte, že je to závazek na mnoho let, který ovlivní každý aspekt vašeho života. Budete uklízet víc chlupů, nosit těžší pytle s krmivem a platit vyšší účty u veterináře. Ale také poznáte bezpodmínečnou oddanost, která nemá obdoby.

Ne nadarmo se říká, že velcí psi mají velká srdce. Bruno a Sára nejsou jen moji psi – jsou to moji parťáci, kteří se mnou sdílejí život v jeho plné kráse i složitostech. A až jednou odejdou, vím jistě, že si opět pořídím nějakého jemného obra. Protože život bez velkého psa už si neumím představit.

A tak když potkáte ženu venčící dva psí obry, kteří společně váží víc než ona sama, klidně se zastavte a pozdravte. Možná to budu já – a ráda vám povím, proč by váš další pes měl být z těch největších. I když vám možná při tom vyprávění ušpiním oblečení chlupy. To je daň za život s obry, a já ji platím s úsměvem.